Show More

Náš příběh

10.7.2017
Naší holčičce jsou téměř 4 měsíce, ale náš příběh se začal psát mnohem dřív, přece početím toho našeho andílka, pokračoval sledováním plodu v těhotenství, vyvrcholil porodem v nemocnici v Motole a obrátky nabral převozem do Dětského kardiocentra a odběrem krve pro genetické vyšetření...
 

Vraťme se ale na začátek těhotenství. Od prvních dní všichni doktoři říkali, že plod je menší než by měl být a že mám víc plodové vody než bych měla mít. Když to doktorům přišlo v pořádku, já jako lajk jsem samozřejmě taky neměla nejmenší pochybnosti. Ještě jsem vtipně podotýkala, že aspoň nebudu rodit zase 4kilové dítě. Haha!
 

Screening v prvním trimestru vyšel v pořádku, takže další klidné dny a měsíce byly před námi.


Posuňme se v čase do 32 týdne těhotenství, kdy se paní doktorce na ultrazvuku nezdálo v pořádku srdíčko a poslala nás do screeningového centra. Tam pan doktor potvrdil vadu srdce, v té chvíli ještě nevěděl jaký bude její rozsah a jestli bude součástí nějakého genetického syndromu nebo to bude jen izolovaná vada srdce, která by se bez problému mohla operovat ihned po narození. My optimisticky a s veselou myslí věřili v izolovanou vadu srdce a dál jsme prožívali těhotenství relativně v klidu, připouštěli jsme si jen malý strach, žádné tragické myšlenky nám vůbec nepřicházeli na mysl.


Dále se posuňme do 36 týdne těhotenství, to už jsme chodili na kontroly do Fakultní nemocnice v Motole. Tam pan doktor na ultrazvuku potvrdil vadu srdce, dále viděl dva srostlé prstíky na nožičce, nějaký problém s ledvinami a na další prohlídce cystu v hlavičce. Bylo tedy už víc než jasné, že se jedná o genetický syndrom. V té chvíli už samozřejmě bylo pozdě na jakékoliv rozhodování zda v těhotenství pokračovat, takže jsme se rozhodli, že žádné genetické vyšetření si dělat nenechám, odběr plodové vody by byl rizikový a informace o tom s jakým syndromem se dítě narodí bylo v tu chvíli nepodstatné.


Kromě toho, že jsme si nenechali za celou dobu těhotenství říct zda čekáme holčičku nebo kluka, tak další překvapení po porodu mělo být jak moc vlastně miminko bude nemocné. Přesto jsme se dál těšili a byli stále plni optimismu, že diagnóza nebude tragická.

Skočme do 39 týdne těhotenství, na který doktoři v nemocnici Motol naplánovali porod, aby se ihned jak miminko vykoukne na svět mohli postarat o jeho hladký vstup do života. Což obnášelo především převoz do dětského kardiologického centra, protože jak víme byla zatím diagnostikovaná pouze srdeční vada, takže v první chvíli by se mohlo přistoupit k operaci srdce a mohlo se vše vyřešit.

Nyní zpět k porodu. Miminku se u mě v břiše moc líbilo, soudím dle toho, že stále bylo v poloze zadečkem napřed a nechtělo ven ani v nejmenším. Pro jeho malou váhu se ale přistoupilo k otočení hlavičkou dolů, což se povedlo, začala odtékat plodová voda a vypadalo to, že se miminko opravdu přirozeně dostane na svět. Nicméně po dvou hodinách kontrakcí kdy se mu nedařilo dobře, doktoři zaveleli k císařskému řezu. Což dítěti nepochybně zachránilo život.

Skok - dítě je venku, odnášejí ho aniž bych ho zahlédla - a paní doktorka která mi začíná šít jizvu se ptá 'tak jak se bude jmenovat?' Já říkám 'já nevím, vždyť já nevím ani co to je?!' :) Doktorka překvapeně 'Ahááá vy jste si to nenechali říct! No je to holčička!' Zazněla v tu chvíli ta nejlepší zpráva, byla to moje vymodlená holčička. Aniž bych jí musela vidět, byla to jasná EMMA KATEŘINA! Pro zajímavost ještě ten den ráno jsme o jménech jasno neměli. V podstatě jsme jména poprvé napsali na papír až s mojí první kontrakcí.

V prvních momentech srdíčko pracovalo jak má a k operaci se přistoupit nemuselo. Další krok tedy byl odebrat krev a udělat genetické testy. Jeden den Emma ležela na JIP kardiologického centra, druhý den už ji z JIP přesunuli, stejně jako mě (ovšem její pokojíček byl tedy mnohem lepší než můj na pooperačním) no a třetí den po porodu nám konečně sdělili výsledky. Ani v nejhorším snu jsem si nikdy nedokázala představit, že by si moje uši mohli vyslechnout tak šílenou zprávou. 'Vaše dcera má Edwardsův syndrom neboli Trisomii 18 s komplikovanou vadou srdce a prognóza je velmi špatná. Bude žít dva měsíce až půl roku...'

V tu chvíli se nám zhroutil celý svět.

V Motole v kardiocentru už Emmě nemohli pomoct, operace by při její diagnóze prý neměla smysl. My se pár týdnů před porodem přestěhovali z Prahy do Dvora Králové nad Labem, tak byla jediná volba převést Emmu do nejbližší nemocnice, a sice v Trutnově. Tam se o ní všichni skvěle a s láskou starali a v den kdy měla konečně alespoň dvě kila jsme si ji mohli vzít domů. Nechtěli jsme přijít ani o jediný den s ní, když prognóza byla tak neúprosná.

No a jak jsem již psala na začátku naší Emmičce jsou téměř čtyři měsíce a my si užíváme každý další den s ní. Na začátku jsme každý den čekali že to bude den poslední, tak jak doktoři předpovídali a nyní žijeme tak, že děkujeme za každý nový den, nečekáme smrt, ale radost.

31. 7. 2017

Bez ohledu na naše očekávání přišla smrt.

Naší Emmičce byli 4 měsíce a 3 dny. Těšíme se až se zase setkáme holčičko naše! Vzpomínáme každý den...

© 2023 by BABY LOVE. Proudly created with Wix.com

  • Facebook Grunge
  • Twitter Grunge
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now